Centrum U Duhy

Dobrý den,

 

přijměte pozvání k nám do Centra U Duhy, kde pro vás každý den tvoříme klid. Pomůžeme vám, aby se tento klid rozhostil i ve vás.

 

                                                                              Anna a Pavel Strýhalovi

Centrum U Duhy

Dobrý den,

přijměte pozvání k nám do Centra U Duhy, kde pro vás každý den tvoříme klid. Pomůžeme vám, aby se tento klid rozhostil i ve vás.

 

Anna a Pavel Strýhalovi                                             

Doteky srdce  -  z naší tvorby

                                Chyby chrání

Moje srdce spolu s myslí říkají:

Neboj se dělat chyby,
 jen ať je ostatní vidí.

Vidí obyčejnou bytost,
 která naplno žije, miluje a chybuje".

Tvoje chyby tě chrání,
od těch lidí, co jen povrch vidí.

Ti z tvého života přirozeně zmizí,
co chtějí tě tahat do svých krizí.

Říkám si tedy: to mi zní".
Vybírám život tvořivý,
lásky a chybování.

Všem co mě milují,
za jejich toleranci děkuji.

To bylo v té době, kdy padla Železná opona a zasvitla naděje na lepší zítřky. Já jsem tuto příležitost pojal po svém. Vykročil jsem po cestě duchovního růstu.

Holotropně jsem dýchal, extaticky tančil tance universálního míru, po budhisticku meditoval, cvičil tai či, ale hlavně jsem zarputile směřoval k osvícení. Mezitím jsem se stihnul rozvést, vstoupit do řad policie a přistát z duchovních výšin rovnou na pozadí. Ale i tak na tu dobu moc rád vzpomínám.

Dobře si pamatuji na Lídu Chrášťanskou. Nedlouho po Sametové revoluci začala zvát do Čech velmi zajímavé lidi z celého světa. Organizovala jeden workshop osobního růstu za druhým a byla v tom opravdu dobrá. Dokonce koupila statek na romantickém místě v jižních Čechách a založila nadaci pro osobní rozvoj, která funguje dodnes.

Úplně nejvíc se mi však vybavuje její maminka. Na tu ženu se nedá zapomenout. Zůstala mi v hlavě i srdci. Lída jí často brávala s sebou na tento statek. Byla to úžasná bytost a nikdo jí neřekl jinak než Babičko. Nejčastěji pomáhala v kuchyni, protože se tam cítila dobře a také nechtěla narušovat klidný průběh seminářů.

Přestávky v oficiálním programu jsem s oblibou využíval k návštěvě kuchyně. Babička tam pokaždé měla něco dobrého na zub a také s ní byla vždy velká legrace.„Jen si ber Pavlíku, dokud je náruč boží otevřená dokořán“. Takhle to říkávala, když viděla jak se natahuji pro buchtu. Také mi prozradila, že mám sexy nohy a že bůh, jsou vlastně vztahy mezi lidmi. Jednoduše říkala co cítí a uměla to vyjádřit s humorem, pokorou a laskavostí.

Nedávno mě napadlo jak je zvláštní, že z oněch duchovních workshopů na statku v Nesměni mi zůstaly jen velmi mlhavé vzpomínky. Už bych snad ani nedal dohromady jména všech těch lektorů. Škoda, že přestávky hlavního programu byly tak krátké…

Nejskvělejší a nejryzejší lidi jsem potkal mezi horolezci. Jakmile se s alpinistou navážete na jedno lano, nutně to ve vás vypěstuje silného ducha přátelství, odvahy, odpovědnosti a vzájemné důvěry. Tenhle sport ve mně zanechal hlubokou stopu a jedny z nejhezčích vzpomínek.

Já jsem přírodu a hory miloval už od dětství. Do horolezeckého oddílu jsem se však osmělil a odhodlal vstoupit až ve dvaceti letech. Bylo to v Pardubicích a dobře se mi vybavuje první společná akce. Nedaleko Suchých skal kde se opravovala oddílová chalupa. Sešlo se tam hodně lidí a odvedlo se kus užitečné práce. Komu zbyly síly a měl chuť, tak si šel odpoledne ještě zalézt. Večer se pak sedělo, hrálo na kytaru a zkušení, ostřílení borci vyprávěli své drsné příběhy plné nebezpečí, lavin a lezeckých výstupů na hranici pádu. Já jsem se mezi těmi lidmi cítil jako v ráji a byl jsem si víc než jistý, že mezi přesně takovou partu nadšených sportovců patřím. Neumíte si představit, jaká je s nimi legrace, a co všechno s těmi dobrodruhy člověk může zažít.

Tehdy byl předsedou našeho oddílu Jirka Přidal. Vědecký pracovník, menší hubené postavy s věčně jiskrnýma očima, jako mívají děti u vánočního stromku. Měl neuvěřitelně krásnou duši, na svetru stříbrný odznak horolezce druhé výkonnostní třídy a obrovskou, přirozenou autoritu. Hned při našem prvním setkání na mě udělal velký dojem a zdaleka nejen proto, že mě při našem seznamování automaticky požádal, abych mu tykal. Zpočátku jsem se trochu ostýchal, protože jsem byl o víc jak třicet let mladší. Později jsem ale pochopil, že to tykání je mezi lezci vlastně nutná a přirozená věc. Zkuste v situaci, kdy vám jde o krk, požádat složitě zdvořilou frází svého parťáka, aby vás jistil. Kdepak. V takových chvílích jste rádi, když stihnete zakřičet něco jako - Jisti! Drž! Dober lano! Bacha, padám!

Býval jsem dost soutěživý. Chtěl jsem podávat co nejlepší výkony, lézt co nejtěžší cesty a v závodech obsazovat co nejpřednější příčky. V našem oddíle se s lehkou ironií říkávalo, že když dáš horolezci na záda startovní číslo, tak je schopen se přerazit. Jirka to ale viděl jinak. Věděl přesně, jaký je rozdíl mezi dobrým a špatným lezcem. Nikdy nezapomenu na jeho stručnou ale výstižnou definici, že dobrý horolezec je živý horolezec.

Náš předseda byl také pověstný tím, že miloval překážky. Před každou lezeckou túrou, závodech na běžkách nebo podobnou akcí byl vždy o poznání spokojenější, když foukal vítr, padal sníh, byla nízká teplota a nebo alespoň mlha. Nedokázal skrývat své nadšení, když se všechny nepříznivé faktory projevily naráz. To si pak vyhrnul rukávy u košile a zkonstatoval, že dnešní sportovní výkon bude mít konečně tu správnou hodnotu. Tenhle člověk, aniž by to byl možná tušil, zformoval natrvalo moje životní postoje a já jsem mu za to vděčný.

Už tenhle sport sice neprovozuji aktivně, ale ať se hnu kamkoli, vždy můj zrak instinktivně vyhledává hory, kopce, skály nebo alespoň vyvýšená místa v terénu. Líbí se mi vylézt si občas na nějaký třeba i bezejmenný vrcholek, vkročit do království dalekých rozhledů a připomenout si všechny ty kluky a holky, se kterými jsem byl kdysi navázán na jednom laně.

Kdybych byl ve vládě ministrem odpovědným za kvalitu populace v naší zemi, uzákonil bych povinnost pro každého projít horolezeckým kurzem a trávit alespoň rok na horách, nebo ve skalách s podobnou partou lidí, jakou jsem poznal já, když mi bylo dvacet let.

Také máte v kalendáři podtrhané množství datumů, abyste nazampoměli na nějaký ten svátek, nebo narozeniny svých blízkých? Já tedy ano.

Stejně se mi ale nakonec každý rok podaří zapomenout někomu popřát. V dnešní uspěchané době plné stresů, napětí a pekelného tempa se ani není čemu divit. A když už se mi podaří si vzpomenout, tak zase řeším problém s vhodným dárkem. Kdo má stále vymýšlet nové a nové nápady. Kde brát pořád dokola inspiraci. Obzvlášť, když narozeniny nejsou jedinou příležitostí pro pravidelné "dárkování". Jsou tu i vánoce a všelijaká další výročí.

Jednou jsem se nad tímto tématem trochu více zamyslel a pokusil se najít nějaké uspokojivé řešení, které bych mohl dlouhodobě používat jako, řekněme, univerzální. A povedlo se. Kdo hledá najde. Našel jsem výborné řešení. Dokonce bych řekl, že geniální. Ona většina geniálních nápadů je vlastně velmi prostá.

Přišel jsem na to, že nejlepším dárkem je zájem. Ano. Obyčejný lidský zájem. Mám to vyzkoušené a potvrzené. Začal jsem svým blízkým dávat více zájmu a problém s datumy a dárky se jaksi samovolně rozplynul. Každý ocení, když se ho občas zeptáte, jak se mu vede a dáte mu tak najevo svůj zájem. Není lepší dárek. A pokud náhodu zapomenete na jeho narozeniny, tak vám to velmi snadno promine. Kdo by se zlobil na člověka, který vás miluje.

Láska k hudbě mne provází celý můj život. Obdivuji například operní pěvce pro jejich sílu a čistotu v hlase. Umím ale také ocenit šikovnost instrumentalistů. Sám již od dětství hraji na kytaru a dobře vím, že není vůbec snadné zvládnout hudební řemeslo tak, aby vyluzované tóny lahodily uším posluchačů. Vlastně se dá říct, že obdivuji každého šikovného kumštýře a je vcelku jedno, v jakém žánru se pohybuje. Důležité je, aby byl pravdivý a schopný se dotknout svou tvorbou a projevem našich emocí, představ a touhy po harmonii.

Právě takovou zpěvačkou byla Zuzana Navarová. Doslova jsem miloval její nezaměnitelný styl a zaujetí, s jakým hrála a zpívala se svou skupinou Nerez. Na několika jejich představeních jsem byl osobně a hned na tom první jsem Zuzku dokonce oslovil. Je to už dost let, ale já si stále dobře vybavuji, jak jsem jí požádal, aby mi vysvětlila, jak se správně hraje na kastaněty. S přívětivým, shovívavým úsměvem na tváři mi krásným, sametovým hlasem odpověděla, že se takové věci studují i několik let. Pak mi ale ty kastaněty položila do dlaně a ukázala mi alespoň, jak je správně držet…

Před několika lety ji ptáci odnesli do nebes a já až letos v sobě pocítil nutkavou potřebu si připomenout její tvorbu a životní příběh. Zalistoval jsem tedy internetem a zjistil, že se dožila pouhých 45ti let. Je to zvláštní, ale přesně tolik let je letos i mně. Tak se mi to najednou všechno spojilo v jakousi podivnou směsici pocitů.

Přemýšlel jsem, proč právě ona, taková osobnost, nás musela tak brzy opustit a přišlo mi líto, že už si nikdy nedojdu na její koncert. Uvědomil jsem si, jak jsou některé věci dočasné a pomíjivé. Naštěstí ale ne všechno. Po Zuzaně tady zůstal nesmazatelný otisk její tvorby. Přetrvaly vibrace její duše, protože v tom, co dělala, byla opravdová.

Tomu se říká výzva. I já bych chtěl alespoň z části být také takový, jako byla ona. Upřímný v tom, co dělám, v naději, že tím možná v někom zanechám alespoň malou stopu něčeho hezkého a inspirativního.

Změna je život

Tak jako růže se každý mít může.

Prostor a svobodu mít.

V něžnosti a kráse žít.

        Propustit minulost,

neřešit budoucnost.

Nechat to být . . .

Věru, lehká věc není to.

Tvůj život změní to.

Budeš li chtít,

můžeš se jako to kvítí mít.

 

Rozhodnout se . . .

už do toho jít.

Učinit změnu a naplno žít.

Zastavení

Luční květ je malý svět.

A jak jej uvidět?

Není to věc těžká.

Jen přestat frčet jako koloběžka.

Zastavit se, oči otevřít,

rozhlédnout se a správně zaměřit.

Až uvidíš ten malý květ,

možná zříš i ten tvůj vnitřní svět.

Pak každý všední den,

nebude jak zlý sen.

Návrat do nitra svého,

bude radost pro každého.



Tvořím hračky pro mé vnučky

Smysluplné tvoření,

není snadné jako boření.

Lehké je bořit,

krásné však tvořit.

 

 

Zodpovědnost

Kdo chce jistotu míti, bude v poutech žíti.

Žádná jistota není, nebot' se všechno mění.

Přijímat a vystavovat se přívalu změn,

proměnit svůj postoj jen,

v tom nekonečném proudu proměn.

Když svobodný chceš býti,

převezmeš zodpovědnost za své žití.

Lezení

Co se dovíme při skalním lezení?

Že spadne každý, kdo se přecení.

Co najdeš po cestě nahoru?

Odvahu a pokoru.

K tomu aby člověk uskutečnil svůj sen, je nutné chtít a mít velké srdce plné touhy.  Je to tak. Věřte mi. Viděl jsem to na vlastní oči.

Přihodilo se to v Trialetských horách, které jsou součástí Malého Kavkazu. Vždy jsem si přál navštívit Gruzii, a tak pro mého dobrého přítele Haďáka nebylo vůbec těžké mě přemluvit na měsíční dovolenou v této hornaté zemi. Náramně se nám tam oběma líbilo a téměř vše nám přišlo zajímavé. Chtěli jsme toho poznat i vidět co nejvíce. Proto jsme se po několika dnech rozhodli uspořádat odvážnější výpravu hlouběji do bludiště horských štítů a zalesněných údolí.

Nejdříve jsme se nechali vyvést maršrutkou co možná nejdál a nejvýš, jak jen to bylo možné. Chudák minibus supěl vzhůru do hor na pokraji svých možností a zastavil až v místě, kde další jízda byla jednoduše nemyslitelná. Dál jsme tedy pokračovali už sami a po svých. Cestu jsme si krátili povídáním a plnými doušky jsme hltali krásu, která nás obklopovala. Čím déle jsme šli, tím více se nám otvírala neuvěřitelná podívaná na panenskou přírodu, hřebeny hor a průzračně čisté bystřiny. Úplná pohádka. A ten klid a majestátní ticho. Torzo cesty, po které jsme kráčeli se postupně měnilo ve vysokohorskou pěšinu do hloubky zvrásněnou erozí a posetou spadanými kameny z okolních strmých svahů. Nikde ani náznak civilizace a my oba jsme naplno vnímali silnou atmosféru pusté a nespoutané přírody.

A právě v té chvíli se to stalo. Přímo nad námi na cestě se jako mávnutím kouzelného proutku zjevil stařec jedoucí na kole. Tomu muži mohlo být tak osmdesát let. Možná víc. Bicykl, na kterém ten člověk jel, vlastně ani bicyklem v pravém slova smyslu nebyl. Byla to jen holá kostra s dvěma koly. Žádný řetěz, žádné šlapky, žádné brzdy a o doplňcích jako blatníky, světla nebo odrazky ani nemluvě. A na tomhle stroji se to zjevení řítilo dolů obrovskou rychlostí přímo na nás. Vzpomínám si, jak jsme já i Haďák zůstali stát na místě jako přibití, neschopní jediného pohybu či komentáře. Zdálo se, že ten statný Gruzínec jede urputně soustředěně. Přesto všechno se ale po celou dobu své spanilé jízdy hlasitě smál a povykoval. Řekl bych, že přímo řičel smíchy a náramně si svou jízdu užíval. Povážlivě nabíral na rychlosti až konečně proletěl v těsné blízkosti kolem nás a jen pár metrů za námi, na prvním větším výmolu, svůj sjezd v krkolomných kotrmelcích ukončil. Jinak to ani dopadnout nemohlo.

Rozběhl jsem se tomu nešťastníkovi pomoci. Jenomže než jsem k němu doklopýtal, už stál na nohou. Byl celý podřený a potlučený. V obličeji měl však jasně čitelný výraz vítězného uspokojení. Zpočátku si v několika větách krátce ulevil. Určitě jen pro formu, aby v našich očích neztratil důstojnost. Pak si ale hodil pokroucenou kostru svého kola přes rameno, lišácky se usmál, udělal pár kroků a vytratil se stejně záhadně a rychle, jak se i objevil.

Onen stařec měl srdce přeplněné touhou si ten zatracený kopec prostě sjet. A tak si ho sjel. A že se chvilku válel v prachu a mezi kameny? Není přeci ostuda upadnout, ale zůstat dlouho ležet.

Všimli jste si, že slova někdy nestačí k tomu, aby člověk vyjádřil co vyjádřit chce? Úsměv to dokáže vždy.

Když žijete na malém městě, není vůbec obtížné potkávat denně stejné lidi. Díky tomu jsem se i já docela často vídal s jedním starším pánem ze sousední ulice. Bezmála rok jsme se pravidelně míjeli na přibližně stejném místě. Zejména ráno a někdy i odpoledne, při mém návratu z práce domů. Jeho úsměv byl tak příjemný a laskavý, že jsem si někdy přešel na druhý chodník, jen abychom tak kolem sebe museli projít a já ho mohl pozdravit. On zřejmě ani netušil, že právě jeho úsměv je pro mne vzpruhou na celý den a také malým plamínkem naděje, že to s námi lidmi není zas tak zlé.

Po několika měsících jsem se osmělil a dal se s tím mužem do řeči. Prohodili jsme pár slov o počasí a já se ho poté, ze zdvořilosti, zeptal na jeho zdraví. Jeho odpověď mne doslova ohromila. Celou tu dobu, co mi pravidelně a nevědomky pomáhal udržovat si dobrou náladu, sám bojoval s rakovinou a procházel silnou chemoterapií. Nestěžoval si a ani nenaříkal. Jen mi to obyčejně sdělil. Nakonec se na mne usmál se stejnou upřímností a vřelostí, jak to vždy dělával a rozloučil se.

Od té doby se snažím víc usmívat a méně si stěžovat na svůj osud. Je docela zajímavé si představit, že možná právě ten náš úsměv může být pro někoho důležitý.

Účelem tělesného pohybu není pouze spalování kalorií nebo formování postavy, ale také snaha, aby tělo bylo funkční a spokojené. K tomu, abychom napomohli účelně rozproudit všechny tělní tekutiny, posílili svaly, promazali klouby a dostali dostatek čerstvého vzduchu do plic, postačí obyčejná procházka parkem.

Pohyb, jako součást zdravého životního stylu, nemusí ani zdaleka znamenat sportování v klasickém slova smyslu. Je mnoho pohybových aktivit, které člověku poslouží mnohem lépe nežli vypjaté výkony ve vydýchané tělocvičně, plné soutěživostí a snahy někomu něco dokazovat.

Úplně nejlepším pohybem zdravého životního stylu je kvalitní sex s milovanou osobou. Spálíte při tom více energie nežli při klikování, formujete si postavu tím nejlepším možným způsobem, všechny tělesné pochody fungují jak mají, vaše tělo i duše se cítí fantasticky a navíc posilujete vztah se svým partnerem.

Co říci závěrem? Buďte tvořiví, hýbejte se, protahujte se, uvolňujte se, dovádějte jak umíte, ale vždy s laskavostí, trpělivostí, radostí a ohleduplností ke svému tělu i okolí. Čiňte tak, aby jste měli pohyb ne jenom dostatečný, ale i smysluplný.