vzpominka na babickuTo bylo v té době, kdy padla Železná opona a zasvitla naděje na lepší zítřky. Já jsem tuto příležitost pojal po svém. Vykročil jsem po cestě duchovního růstu.

Holotropně jsem dýchal, extaticky tančil tance universálního míru, po budhisticku meditoval, cvičil tai či, ale hlavně jsem zarputile směřoval k osvícení. Mezitím jsem se stihnul rozvést, vstoupit do řad policie a přistát z duchovních výšin rovnou na pozadí. Ale i tak na tu dobu moc rád vzpomínám.

Dobře si pamatuji na Lídu Chrášťanskou. Nedlouho po Sametové revoluci začala zvát do Čech velmi zajímavé lidi z celého světa. Organizovala jeden workshop osobního růstu za druhým a byla v tom opravdu dobrá. Dokonce koupila statek na romantickém místě v jižních Čechách a založila nadaci pro osobní rozvoj, která funguje dodnes.

Úplně nejvíc se mi však vybavuje její maminka. Na tu ženu se nedá zapomenout. Zůstala mi v hlavě i srdci. Lída jí často brávala s sebou na tento statek. Byla to úžasná bytost a nikdo jí neřekl jinak než Babičko. Nejčastěji pomáhala v kuchyni, protože se tam cítila dobře a také nechtěla narušovat klidný průběh seminářů.

Přestávky v oficiálním programu jsem s oblibou využíval k návštěvě kuchyně. Babička tam pokaždé měla něco dobrého na zub a také s ní byla vždy velká legrace.„Jen si ber Pavlíku, dokud je náruč boží otevřená dokořán“. Takhle to říkávala, když viděla jak se natahuji pro buchtu. Také mi prozradila, že mám sexy nohy a že bůh, jsou vlastně vztahy mezi lidmi. Jednoduše říkala co cítí a uměla to vyjádřit s humorem, pokorou a laskavostí.

Nedávno mě napadlo jak je zvláštní, že z oněch duchovních workshopů na statku v Nesměni mi zůstaly jen velmi mlhavé vzpomínky. Už bych snad ani nedal dohromady jména všech těch lektorů. Škoda, že přestávky hlavního programu byly tak krátké…