horolezecNejskvělejší a nejryzejší lidi jsem potkal mezi horolezci. Jakmile se s alpinistou navážete na jedno lano, nutně to ve vás vypěstuje silného ducha přátelství, odvahy, odpovědnosti a vzájemné důvěry. Tenhle sport ve mně zanechal hlubokou stopu a jedny z nejhezčích vzpomínek.

Já jsem přírodu a hory miloval už od dětství. Do horolezeckého oddílu jsem se však osmělil a odhodlal vstoupit až ve dvaceti letech. Bylo to v Pardubicích a dobře se mi vybavuje první společná akce. Nedaleko Suchých skal kde se opravovala oddílová chalupa. Sešlo se tam hodně lidí a odvedlo se kus užitečné práce. Komu zbyly síly a měl chuť, tak si šel odpoledne ještě zalézt. Večer se pak sedělo, hrálo na kytaru a zkušení, ostřílení borci vyprávěli své drsné příběhy plné nebezpečí, lavin a lezeckých výstupů na hranici pádu. Já jsem se mezi těmi lidmi cítil jako v ráji a byl jsem si víc než jistý, že mezi přesně takovou partu nadšených sportovců patřím. Neumíte si představit, jaká je s nimi legrace, a co všechno s těmi dobrodruhy člověk může zažít.

Tehdy byl předsedou našeho oddílu Jirka Přidal. Vědecký pracovník, menší hubené postavy s věčně jiskrnýma očima, jako mívají děti u vánočního stromku. Měl neuvěřitelně krásnou duši, na svetru stříbrný odznak horolezce druhé výkonnostní třídy a obrovskou, přirozenou autoritu. Hned při našem prvním setkání na mě udělal velký dojem a zdaleka nejen proto, že mě při našem seznamování automaticky požádal, abych mu tykal. Zpočátku jsem se trochu ostýchal, protože jsem byl o víc jak třicet let mladší. Později jsem ale pochopil, že to tykání je mezi lezci vlastně nutná a přirozená věc. Zkuste v situaci, kdy vám jde o krk, požádat složitě zdvořilou frází svého parťáka, aby vás jistil. Kdepak. V takových chvílích jste rádi, když stihnete zakřičet něco jako - Jisti! Drž! Dober lano! Bacha, padám!

Býval jsem dost soutěživý. Chtěl jsem podávat co nejlepší výkony, lézt co nejtěžší cesty a v závodech obsazovat co nejpřednější příčky. V našem oddíle se s lehkou ironií říkávalo, že když dáš horolezci na záda startovní číslo, tak je schopen se přerazit. Jirka to ale viděl jinak. Věděl přesně, jaký je rozdíl mezi dobrým a špatným lezcem. Nikdy nezapomenu na jeho stručnou ale výstižnou definici, že dobrý horolezec je živý horolezec.

Náš předseda byl také pověstný tím, že miloval překážky. Před každou lezeckou túrou, závodech na běžkách nebo podobnou akcí byl vždy o poznání spokojenější, když foukal vítr, padal sníh, byla nízká teplota a nebo alespoň mlha. Nedokázal skrývat své nadšení, když se všechny nepříznivé faktory projevily naráz. To si pak vyhrnul rukávy u košile a zkonstatoval, že dnešní sportovní výkon bude mít konečně tu správnou hodnotu. Tenhle člověk, aniž by to byl možná tušil, zformoval natrvalo moje životní postoje a já jsem mu za to vděčný.

Už tenhle sport sice neprovozuji aktivně, ale ať se hnu kamkoli, vždy můj zrak instinktivně vyhledává hory, kopce, skály nebo alespoň vyvýšená místa v terénu. Líbí se mi vylézt si občas na nějaký třeba i bezejmenný vrcholek, vkročit do království dalekých rozhledů a připomenout si všechny ty kluky a holky, se kterými jsem byl kdysi navázán na jednom laně.

Kdybych byl ve vládě ministrem odpovědným za kvalitu populace v naší zemi, uzákonil bych povinnost pro každého projít horolezeckým kurzem a trávit alespoň rok na horách, nebo ve skalách s podobnou partou lidí, jakou jsem poznal já, když mi bylo dvacet let.